ČLÁNKY

7 smrtelných hříchů prologů

Sedm smrtelných hříchů prologu

Prologovat nebo neprologovat? Toť otázka. Prology získaly během let špatnou reputaci, zvláště mezi agenty, kteří je obvykle nenávidí. Proč? Protože až příliš mnoho autorů je nepoužívá správně a právě to jim zadělalo na problémy – autorům i prologům. Z tohohle důvodu je taky hodně čtenářů přeskakuje. Takže z otázky, jestli lze prolog vůbec vnímat jako prolog – tedy předehru k ději – se stává také otázka toho, že čtenář těch pár stránek prostě přeskočí, dokud neuvidí první kapitolu.

 

Hřích první: Když je prolog jen nástroj pro obrovskou kupu informací

Jeden z úkolů autora je dát každé postavě nějaké konkrétní pozadí. Kromě toho, že čtenáři pak nevnímají jen jméno, autor ze sebe dostane informace, které se mu jinak jen tlačí v hlavě. Je to dobrá taktika s více přínosy:

a) vidíme, jestli jsou postavy psychologicky konzistentní

b) vnímáme jejich motivaci k dalšímu konání, která hraje roli v zápletce (formule: pozadí – motivace – cíle – plán – detailní plán, tedy zápletka)

c) dovoluje to autorovi vidět, jaké detaily z pozadí jsou pro zápletku podstatné

Tohle celé velmi dobře dovoluje složit klíčové detaily dohromady, takže pozadí postavy může být krásně vpleteno přímo matrice příběhu a nebude vyčnívat –  pokud se dobře pamatuju, krásně tohle umí Frederick Forsyth.

Hodně nových autorů zvoře prolog právě kvůli absenci systému, který by jim dovolil odlišit nepodstatné drobnosti od toho, co čtenář opravdu potřebuje vědět. Je to vlastnost nešikovného psaní jménem „rybí hlava“, tedy něco nepotřebného, co se tváří hrozně důležitě. Rybí hlavy ukrajujeme a necháváme venku kočkám.

 

Hřích druhý: Když nemá prolog absolutně nic společného s příběhem samotným

Tohle trochu souvisí s prvním případem. Zkuste jednoduchou věc. Škrtněte prolog. Utrpěla nějak integrita samotného příběhu? Jestli ne, byla to jen rybí hlava maskovaná za prolog.

 

Hřích třetí: Když je jediným účelem prologu zachytit čtenáře

Tohle je trochu pochopitelné u Brownovek a špionážnách thrillerů obecně. Pokud mají čtenáři sklon přeskakovat váš prolog a jeho jediným účelem je zachytit pozornost čtenáře, tak jste se právě autorsky střelili do nohy. Ano, v prologu potřebujete dobrý háček, ale potřebujete ho taky v První kapitole.

Pokud se jen posunete k začátku samotnému a tempo textu se nijak nezmění, pak to jen mělo být „zajímavé“.

 

Hřích čtvrtý: Když je to hróóóóóózněěěéééééé dlóóóóůůůůůůhýýýýýýýý

Prolog je krátký, sladký a k věci. Jakmile ho moc natáhnete, svítí vám červený majáček, že je to jen zástěrka psací neschopnosti.

 

Hřích pátý: Když má prolog zcela jiný styl i jazyk než zbytek příběhu a pravděpodobně s ním vůbec nesouvisí

 No, tady snad není třeba nic vysvětlovat;-)

 

Hřích šestý: Když je prolog jen superkoncentrát informací o struktuře světa

Varianta na bod číslo jedna. Struktura a povaha vašeho světa je něco jako pozadí postav a má to být vpleteno do samotného příběhu. Ano, někdy je potřeba tohle trochu hodit na jedno místo, ale vzpomeňte si na plovoucí slova na začátku filmů Hvězdných válek.

Ten krátký text – kolem kterého se nic neděje a vypadá sám fakt dobře – pomáhá čtenáři získat základní kontext toho, co bude následovat. Ale není to Tolkienovské „O hobitech“. Je to jednoduché a hlavně krátké zasvěcení.

 

Hřích sedmý: Když má prolog jen „nastavit náladu“

Náladu čtenáře máte nastavit v První kapitole, stejně jako zachytnout jeho pozornost, tak proč to doprdele dělat dvakrát?

 

Ctnosti prologu

Abychom udrželi rovnováhu vesmíru a dimenze se pak nerozpadly v prach hvězdný, musíme se podívat taky na to, co asi dělá prolog opravdu dobrou součástí knihy. Fajn, že se ptáte;-)

 

Ctnost první: Prolog lze použít k vyřešení časové mezery poskytnutím informací klíčových pro příběh

V otázce prologu bude poměrně dost rozhodovat zvolený žánr. Thrillery obvykle s prologem pracují, protože hrdina a jeho protivník už můžou mít společnou historii. Dělá to třeba James Rollins, když přestavuje protivníka „Sigmu“. Dva mniši přicházejí do vesnice, kde přes hojnost jídla zemřeli všichni hladem. Uběhnou staletí a stejná věc hrozí opět. Ovšem čtenář získává nějaký základní pocit a prolog také ukazuje, jak se nepřítel projevuje a co je v sázce.

Prolog knihy je nástrojem k pohybu skrze staletí bez rizika mozkové křeče. Odehrává se ve středověku a První kapitola je současnost. Je také stěžejní pro všechno, co přijde.

 

Ctnost druhá: Prolog odhalí kritickou skutečnost důležitou pro příběh

První díl Harryho Pottera ja psán výlučně v pohledu třetí osoby (POV – Point o view), konkrétně Harryho. Jenže první kapitola se liší, je psána v době, kdy je Harry miminko a přepíná mezi vševědoucím vypravěčem a třetí osobou (Dursleyovi). Rowlingová tohle mohla oddělit jako prolog právě kvůli odlišné formě a mezeře deseti let, ale neudělala to. Informace na těch stránkách jsou naprosto zásadní, pomáhají příběh nastavit a pro čtenáře je to stravitelnější. A má to 17 stránek.

Zmíněná bitva je pro čtenáře klíčová pro porozumění následující událostem, což z toho dělá naprosto výborný prolog. Ale JK z toho udělal místo prologu první kapitolu, takže čtenář si klíčové informace opravdu přečte.

 

Závěr?

Jo, bylo tu sedm hříchů a jen dvě ctnosti, tak mě klidně žalujte. Je to trochu trknutí skutečnosti, že je mnohem více důvodů, proč tu část textu nepoužít, než proč to udělat. Prolog, pokud je správně použit (a nenapíše ho vemeno) je výbornej literární nástroj. Ale čtenáři mají tendenci ho přeskakovat, takže není od věci se aspoň zamyslet, jestli naše kniha musí něco takovýho mít.

Zeptejte se upřímně sami sebe, jakému účelu že to má vlastně posloužit a jestli to ty stránky opravdu dělají. Jsou nezbytnou součástí většího celku? Nebo jen látáte dalším mizerným psaním dohromady slabou zápletku?

Jestli se Vám příspěvek líbil a byl pro Vás užitečný, podělte se o něj a dejte galskému bohu Ogmiovi like;-)

Zdroj

No votes yet.
Please wait...

Zanechte komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *