ČLÁNKY

Hejtim, hejtíš, hejtíme…

Krátké zamyšlení nad hatery, protože za dlouhé nikomu nestojí…možná pár tipů, jak s nimi naložit…a jedna úvaha na závěr.

„I hate this place…this prison…this zoo…this reality…“

Agent Smith k Morfeovi, Matrix

Nejdříve bych se rád trochu zamyslel nad etymologií, protože oficiální definice dle mého názoru povaze hatera neodpovídá. Wikipedie uvádí hatera jako „osobu vyjadřující silný nesouhlas až odpor ke konkrétním osobám nebo věcem“. Problém vidím v tom, že taková osoba může naprosto v pohodě vyjádřit svůj odpor na základě argumentů, analogií a dalších nástrojů. Znakem hatera je ovšem právě absence zdůvodňování…hater zkrátka hejtuje, protože chce hejtovat a dštít oheň a síru, nemá zájem o konstruktivní diskusi a jakoukoli argumentaci druhé strany smete ze stolu.

Pokud píšete a kdekoli dáváte svoje díl/ka na odiv, pravěpodobně jste se s nimi už někde někdy nějak setkali a napoprvé to rozhodně nebylo nic příjemného, asi jako první kocovina.

Pozitivní zprávou, je, že hateři se dají poměrně snadno identifikovat a všechny tyto identifikátory poskytují okolí sami. Druhá zpráva zní: pokud je rozpoznáte, neberte je naprosto na zřetel, protože jejich projevy vypovídají prakticky jen o nich samých a téměř vůbec nic o vás.

Asi nejdůležitějším znakem – jak už bylo výše, ale neškodí to zopakovat –  je, že jejich projev neobsahuje zdůvodnění negativního postoje či hodnocení. Jediné, o co jim jde, je shození druhé strany, tedy časté útočení přímo na autora díla, nikoli rozbor díla samotného. Hater nehejtuje proto, aby na něco poukázal nebo něco rozebral, hejtuje…no, zkrátka, aby hejtoval a cítil se dobře na základě toho, jak to „někomu natřel“ ačkoli je velmi pravděpodobně jediný, kdo situaci takto vnímá. 

Z toho celkem přirozeně vyplývá, že jejich projevem nikdy nebude konstruktivní kritika, kterou by autorovi v čemkoli pomohla a posunula ho v jeho psacích snahách někam dále. Jako s mizernou betou – pryč od nich.

Jak s nimi naložit?

„Nikdy se nehádejte s blbcem. Strhnou vás dolů a utlučou zkušenostma.“

Bod první: Neberte je na vědomí. Je to otázka cviku a hlavně na sociálních sítích budete mít tendenci pouštět se s nimi do polemik a vytáhnout z nich důvod jejich nenávisti. Je to ale naprosto marné plýtvání vlastních sil – oni se neunaví, protože tenhle způsob konfrontace je nabíjí a baví, vy z nich nic nevytáhnete a jen ztrácíte čas, který lze věnovat čemukoli důležitějšímu.

Bod druhý: Dají se použít tzv. „kalibrované otázky“. Jejich tvůrcem je Chriss Voss, vyjednavač FBI, a jsou výborným způsobem, jak druhého „odkrýt“ jak pro sebe, tak pro ostatní, protože vyhrocené diskuse se málokdy odehrávají v internetovém vakuu.

Jak fungují? Jsou to jednoduché, ovšem otevřené otázky, na které nelze odpovědět jen „ano“ či „ne“.

Pokud například obdržíte komentář typu: „Tohle je sračka…“ bez dalších dodatků, můžete kontrovat stylem:

„Jak jsi k tomu došel, že je to sračka?“

„Co tě vede k závěru, že je to sračka?“

„Proč si to myslíš?“

Otázky tohoto typu mají hned dvě značné výhody.

Tou první je skutečnost, že přesouvají břemeno argumentace na druhou stranu. Hateři milují, když se před nimi druhá strana snaží obhájit své jednání. Je to komunikační past, do které je snadné spadnout a těžké se z ní vymotat, protože napadená strana má pocit vnitřní povinnosti se ospravedlnit. Takhle ale leží zdůvodnění na bedrech agresivního „komunikátora“.

Druhou výhodou je, že otázky tohoto typu druhého „odkrývají“. Pokud dotyčný není hater, obvykle zdůvodní své závěry už v původním komentáři, takže jakékoli větší doptávání se není potřeba. Pokud haterem je a zmůže se jen na ona krátká konstatování, buď si bude v reakci na tyto otázky mlít stále svou (takže nám potvrdí, že jeho projevy nestojí za pozornost), nebo na ně nebude odpovídat vůbec a dokonce vypadne, což je ještě přínosnější a rychlejší.

Drobná úvaha na závěr – fakt jsme takoví měkkejši?

Vyrovnávání se s těmito jedinci je ve své podstatě jen o dostatku nadhledu a hroší kůže, přes kterou jejich projevy neprojdou. Jako všechno je to věc cviku, vnitřního rozpoložení a síly jedince. Což znamená, že to lze trénovat a obvykle bolí jen ty první střety, protože veřejně se projevující autor se setkává s něčím novým, co potřebuje „zaškatulkovat“ a zvyknout si na to.

Mám ovšem pocit, že dnešní mladší generace má s kýmkoli nekorektním a obecně s nekorektností problém. Sám jsem dítě 90. let a špičkování, sarkasmus, nadávky a nesluníčkovost byly od základní školy až po současnost vlastně běžné vlastnosti snad jakéhokoli prostředí, kde jsem se vyskytoval. Díky tomu jsem se od útlého dětství „okřesal“ stejně osobnostně, jako v psaní, čtení nebo čemkoli dalším.

V tomto pohledu si nemohu pomoct, ale dnešní masivně internetová generace mi přijde k tomu všemu extrémně přecitlivělá a zároveň neschopná v opačném směru – tedy citlivá na upřímné a tvrdší komentáře a zároveň opisující tisíci slovy jednoduchou formulaci jen proto, aby se nedotkla hodnocené strany.

Jenže, přátelé, tohle obojí je prostě nevyhnutelná součást života a stejný princip, jako když vás po poctivé návštěvě v tělocvičně (kdy se jen nefotíte před zrcadlem v šatně, abyste si mohli dát na timeline tunu selfíček), budou pár dní bolet nohy, ruce i prdel. Vykašlete se pak na posilovnu? Pokud jste bačkory, pak asi ano, ale ničeho tím nedocílite. Bolest a nepříjemno jsou přirozenou součástí procesu a realita vám skrze ně říká: „Měníš se v něco nového.“

S hatery a dalšími živly je to stejné – můžete se věčně schovávat za digitální zdi a prchat před každým střetem do vlastní ulity. Nebo budete vnitřně připraveni a postupně se naučíte s takovými kretény vytírat podlahu digitální i skutečnou. Je to na vás;-)

 

No votes yet.
Please wait...

Zanechte komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *