ČLÁNKY

Generičnost, aktivita, originalita a hlavně důvod

„Pokud se za své dílo aspoň trochu nestydíte, zřejmě nepřicházíte s ničím novým.“

 

Za tu dobu, co sleduju psací komunitu – což už bude několik let – se setkávám stále dokola s tvrzením o nemožnosti vymyslet něco nového. Je jedno, jak je tento postoj formulován, jeho poselství je stále stejné. Podle takových lidí bylo už všechno napsáno a vymyšleno, nelze přijít s novým příběhem, vlastně jen pasivně přijímáme to, co nám předkládají naši předci v žánru.

Ačkoli nepopírám, že základních stavebních prvků příběhu je omezené množství, nové věci se dají vymýšlet stejně, jako lidstvo stále přichází na nové poznatky z vědeckých oborů. Problém je jinde a to většinou v samotném myšlení autorů.

George R. R. Martin řekl ve více rozhovorech, že jedna věc, kterou opakuje na všech akcích jako radu pro autory, je číst široce. Ano, on má taky rád fantasy a příběhy superhrdinů. Problém je, že hodně lidí skončí jen u toho a nečte nic dalšího. Už jsem se setkal i s postojem „zásadně nečtu český autory“ nebo „zásadně nečtu žánr XY“ a to z více zdrojů, což v případě tvořícího člověka považuji za známku čistého kretenismu. Možná se někdo bojí toho, aby ho jiný autor neovlivnil. Jenže to je další pitomost, protože aspoň trochu sebe reflexivní autorská mysl tohle umí bez problémů izolovat, případně využít, ale po svém, bez přímého kopírování.

Víte, já se na rovinu přiznám, že jsem nečetl spoustu žánrových věcí. Teprve někdy před rokem jsem četl Endeho Nekonečný příběh a spoustu podobně významných žánrových kamenů mám teprve ve frontě na přečtení. Do jisté míry tohle ovšem považuju za svou výhodu, protože v době, kdy jsem měl silné sklony imitovat jiné autory (a taková fáze je součástí prakticky každého vypisování se), jsem toho spoustu neznal, takže si moje hlava musela nějak poradit sama.

Nová propojení znamenají nové možnosti

Jenže zatímco jsem neznal žánrové kameny a míjel to, co aktuálně „frčelo“, louskal jsem hodně věcí z ekonomie, antropologie, psychologie, historie, religionistiky, evoluční biologie, astrofyziky a dalších disciplín. Proč zmiňuju tak obsáhlé odbornou literaturu? Protože nacházení nových spojení v informacích o světě ideálně pomocí kombinace oborů dodává jen trochu schopnému autorovi perfektní možnosti, jak spojovat to známé novým způsobem, případně pojmout věci opravdu po svém. Lidské poznání se stále posouvá, vyvíjí a upřesňuje. Kdyby ne, těžko budou stále vycházet vědecké časopisy od National Geographicu přes New Scientist po Wired. Ta cesta k originalitě je vlastně hrozně jednoduchá, ale vyžaduje jednu hrozně těžko naučitelnou lidskou vlastnost: iniciativu myšlení a vytrvalost.

Vtip je totiž v tom nepřijímat věci pasivně a genericky. Ano, v obsáhlé zahradě fantastiky se za tu dobu urodilo obrovské množství květin – rasy, světy, kouzla, archetypy hrdinů a zloduchů. Najdete tu všechno včetně mnoha variant, jak to propojit. Jenže když tohle budete pouze pasivně přebírat, jste jako Mr. Bean, kterému pořád nevycházely košile, a hrozně ho dráždilo, že když je na posteli přeskládá, vychází mu stále stejný počet.

Ona zmíněná odborná literatura včetně časopisů o novinkách v oborech (sám odebírám už jen Geographica a Forbes jsem zrušil) ukazuje jednu hlavní věc – jak svět funguje a jak jsou jeho jednotlivé prvky pospojovány dohromady ve vztazích a souvislostech. A když do tohohle proniknete, je pak už poměrně snadné si říct „hele, co kdyby přestaly platit tyhle zákonitosti?“ „co kdyby se prohodily vlastnosti těchto dvou materiálů?“ Kolikrát pak už nemusíte ani vymýšlet zvláštní příběh, protože jenom tahle změna v realitě vás postaví před obrovskou spoustu možností.

Nejsem extra fanoušek Stephena Kinga, ale když jsem jednou nad ránem diskutoval s kamarádem v restauračním zařízení právě o autorovi Temné věže, shrnul jeho stavbu příběhů následovně: „Hele, von vlastně vezme svět, jakej je, změní ti v tý realitě jeden nebo dva parametry a pak pozoruje a popisuje, co to provede dál.“

Z toho vychází jeden klíčový princip, jak originality dosáhnout: čím hlouběji jdete k základům, s tím menší námahou se vám povede něco, co bude mít obrovský dopad.

Harlan Ellison se v jednom interview zabýval motivy několika scifi knih. Šlo mu tehdy hlavně o odlišení scifi jen pro zábavu a science fiction jakožto žánru rozebírajícího možnosti a spekulujícího o hranicích a alternativách. Pamatuji si dobře, že rozebíral Zničeného muže od Alfreda Bestera. Ta kniha si klade jednu ústřední otázku: „Je možné ve světě, kde jsou prakticky všichni telepati a umí číst myšlenky, možné spáchat dokonalou vraždu a nebýt dopaden?“

Simon Sinek bude pro mnohé z vás asi zcela nové jméno. Jednoduše proto, že nepíše prózu, ale knihy o byznysu. Jeho první a asi nejznámější kniha se jmenuje „Začnete s proč?“ a rozebírá v ní úskalí firem, které neznají svou ústřední motivaci a neví, proč vlastně existují a jaké je jejich poslání ve světě. Stejně jako firmy potřebují své primární proč, potřebuje ho ve značné míře i autor pro svou knihu. Protože pokud je vaším jediným „proč“ skutečnost, že jste nadšeni z posledních třech knih, který jste přečetli a chcete honem honem napsat něco podobného, abyste byli „cool“ a „in“, tak jste spíš v prdeli. A poznáte to jednoduše, protože se poměrně rychle zaseknete a budete neustále vyžadovat něčí poradu a okouzlíte Facebook otázkami typu “Jsem v půlce prvního svazku svojí ságy, jak mám pojmenovat hlavního hrdinu.” nebo “Chci napsat historickou fantasy, poradíte někdo se zápletkou?”

Druhou možností může být to, že chcete napsat něco, co se bude za každou cenu vyhýbat žánrovým klišé nebo tolik používaným rekvizitám. Pokud je opět vaším “proč” jen tenhle důvod, pak pravděpodobně skončíte pouze a jenom u jiných klišé a jiných rekvizit. Případně se vám opravdu povede pohnout se někam jinam, ale stanete se přitom natolik alternativní, že tomu žádný čtenář nebude rozumět.

Víte, není náhodou, že zastřešovacím termínem pro science fiction, fantasy a další příbuzné žánry a subžánry je „speculative fiction“, tedy „spekulativní fikce“. Protože jejím posláním a jádrem je spekulovat, rozebírat, nacházet hranice, polemizovat a pochybovat. Jenže tohle chce po člověku nějaký rozhled a slušnou míru vnitřní námahy, nejen pasivní přejímání.

Strážník a sociopat

Dovolím si teď jednu analogii, jak může fungovat generická tvorba a ta iniciativní. Představte si místo činu – třeba místnost s mrtvým mužem, vedle něj zakrvácený nůž a rozbité okno v přízemí, kterého si všimla kolemjdoucí a zavolala policii. Ode dveří se na to celé koukají mladý strážník v uniformě a Sherlock Holmes.

Zatímco strážník si spojí dohromady pár prvků a usoudí, že dotyčného někdo probodl a utekl oknem, Sherlock pravděpodobně podle tvaru a velikosti rozbití okna usoudí na několik konkrétních předmětů, podle zranění rozezná konkrétní způsob útoku a druh zbraně mu prozradí, kde byla koupena a kolik asi stála. Z těch bodů se jeho mysl vydá na další deduktivní toulky.

Oba vidí naprosto stejné věci. Jenže jejich znalosti jsou zkrátka rozdílné a dovolují jim tedy různý počet kombinací a tedy i výsledných úsudků. Sherlock je na tom ze své povahy několikanásobně lépe, což z něj dělá výjimečnou osobnost. Navíc ve svém pohlcování novinek nikdy neustává, zatímco policista si svůj rejstřík možností dále nerozšiřuje. U autorů je to stejné – dokud zůstáváte v jedněch kolejích, jste mnohem víc na pozici strážníka než Sherlocka.

No votes yet.
Please wait...

Zanechte komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *